Jak to všechno začalo?

S láskou ke zvířatům se člověk rodí.

 I když můj přítel říká, že jsem mu otevřela oči až já, přestože zvířata měl vždycky rád. V těchto případech se může vztah ke zvířatům rozvíjet v čase.

Milovala jsem a miluji všechna zvířata a spíše se považuji za pejskaře nežli za kočkařku. Ze všeho nejvíc jsem toužila jezdit na koni. Ale byly jiné časy, nebyly příležitosti, peníze a byl to naprosto nereálný a nedostupný sen. A tak jsem visela na plotě Zemědělské školy v sousedství a pozorovala koně. Občas mě na ně přece jenom někdo vysadil. Třeba na Lesana :-).

Ve třetí třídě jsem se stala regulérní krmičkou toulavé kočičí rodiny. Každé ráno jsem tajně míchala vajíčka nebo jim dala mléko s rohlíkem. Kočky se tehdy nekastrovaly, koček si lidé mnoho nevážili a jejich místo bylo především venku, aby chytaly myši. Byl komunismus a my jsme měli černobílou televizi, pomeranče jenom na Vánoce a dokonce jsme neměli ani telefon se šňůrou do zdi nebo auto. Bohužel jsem neměla ani velkou panenku ani džíny a jak jsem si je přála...

Jako dítě jsem neměla ani peníze. A když jednou přišel na krmení mladý kocourek s utrženou nohou, tak jsem zazvonila u spolužačky, jejíž taťka byl veterinář, držela jsem kocourka, sklopila oči studem a brečela. Tehdy mu hodný pan doktor Krejčí nohu amputoval a nic po mě nechtěl. 

V roce 1980, tedy pořád ještě jako mladé žábě, se mi podařilo umístit do adopce první kočku. Tehdy bylo vzácné, aby kočka žila v panelovém domě. Byl to mouratý kocour a jeho panička, paní Kutálková ho vykrmila do ohromné devítikilové koule a venčila ho na vodítku z okna, jelikož bydlela v přízemí. Sama měla nadváhu a bolavé nohy, ale kocourovi dopřávala to nejlepší. Byla v důchodu a byl to její společník. Kocour se měl jako v bavlnce.

A pak to šlo fofrem až do dnešních časů, kdy všichni máme vcelku všechno, máme k dispozici mnoho informací, nové technologie, o majetku a vymoženostech nemluvě.

Přesto se u části společnosti, dokonce i u některých lidí vzdělaných, nebo dokonce politiků, názory na zvířata, konkrétně na kočky, zasekly někde v časech minulých.

Třeba to jednou dopíši.......

K dnešnímu dni jsem pomohla cca 1200 kočkám, které byly v nouzi, zraněné, opuštěné, bez domova, týrané apod.

Šlo to postupně. Nejdřív to byly jednotky koček, pak desítky. V jednom roce to byl rekord 253 koček. Tak to už nikdy. Počítám v tom ovšem i kočky, které jsem odchytila, nechala vykastrovat a vypustila.

Vždycky jsem chtěla dělat věci správně. Říkala jsem si, že když to dobrovolníci budou dělat správně, budou to určitě dělat správně i obce a města, která podle české legislativy mají povinnost se o toulavá zvířata, včetně koček pochopitelně, postarat. Proto jsem od začátku mojí činnosti města a obce "obtěžovala" a kočky hlásila. Tak jsem zjistila, že česká města, obce a někteří úředníci mají zvláštní představy o ochraně zvířat a že zákony ČR si každý vykládá po svém.

V roce 2017 jsem tedy založila spolek Písecké kočky z.s. Druhým členem spolku je můj partner, který je mi oporou a dovolil mi zaplavit jeho dům kočkami. O kočky se ale musím starat sama :-). Za ta léta kočičího spolkování jsem potkala spoustu báječných lidí a někteří z nich mě na moje cestě doprovázeli a pomáhali mi. Děkuji Janě, Dáše, Olince, Mirce, Petře, Dominikovi, Jarce, Šárce, Mirce, Báře. Jestli jsem na někoho zapomněla, dopíši časem. Pochopitelně jsem vděčná za jakoukoli pomoc. Například Janča chodila několik let vytírat v úterý odpoledne. Neumíte si představit, co je to za úlevu.

Jenže...

O kočky se musíte starat denně. Několikrát denně kapat, dávat léky, krmit, kydat, vytírat, uklízet, nonstop prát, jezdit na veterinu, obecně pořád někam kočky vozit a převážet, jelikož se na mě obrací lidé ze široka daleka, tahat nekonečné množství pytlů granulí, steliva, konzervy. A musíte si také vést účetnictví, Fb, web, fotit, inzerovat, hledat domovy, denně odpovídat na desítky zpráv, emailů, telefonátů, apod. A k tomu vám neustále schází peníze pro kočky - záchrana zvířat opravdu není sranda věc.

Pomocník přijde, odejde, někdy jsou měsíce, kdy jste na to sám.

A já si na tu práci velice často připadám hodně sama. Pracuji zdarma, často 18 hodin denně (kočky, kočky, kočky) a většinou vůbec nevím, jestli je pondělí nebo neděle, jelikož každý den je hodně podobný a žádný den není čas na zahálku.

Většina českých měst a obcí nemá problematiku toulavých koček zajištěnou, ačkoli je to dle legislativy shodné s legislativou toulavých psů. Kočka i pes jsou zvířata zájmového chovu. Psy má zajištěné skoro každé město či obec, ačkoli ne třeba super, přesto mají obecní útulek, záchytné kotce, event. smlouvu s nějakým psím soukromým spolkem, kde ovšem za službu platí.

A kočky ? Tak to asi víte sami. Časem dopíši situaci :-).

Proto za náš spolek Catico hojně komunikuji s obcemi a městy, které porušují zákony a odmítají od nálezce přijmout nález kočky. Komunikuji také s dalšími státními organizacemi, Jihočeským krajem, Státní veterinární správou, atd. Není to lehké. Je to ovšem jediná a nejlepší cesta, pokud chci zvířatům pomoct. Mnoho let se v ochraně koček mnoho nedělo, především se nehlásily nálezy koček a ne všechny spolky komunikovaly s obcemi a městy a žádaly úhradu nebo alespoň příspěvky na péči pro kočky z jejich území. Tohle se pomalu mění.

A to je také i do budoucna moje cesta, můj cíl, moje poslání.

Děkuji děvčatům, které pro Catico depozitují: Baruška má u sebe 3 neudatelné kočky; Jarka má v péči 6 starých nebo plachých koček. Občas mi vezme nějakou číču do dočasky Ilča a Lenka. Moc vám děkuji.

U mě je momentálně cca 30 koček, včetně koťat.

Za rok 2023 prošlo mýma rukama více než 120 koček.

Uznejte, není toho na jednoho příliš ... ?

Spolek Catico uvítá dobrovolníky, kteří nabídnou ve své domácnosti místo pro jednu, tři číči nebo kotěcí rodinku do doby, než pro ně najdeme nový domov. Zajistím krmení, stelivo, úhradu veteriny, potřebné chovatelské potřeby. Schází jen prostor a lidské ruce.

Joo, vlastně ještě peníze schází. Ale pro potřebné zvířátko se nakonec vždycky seženou. O kočičky se starám z peněz drobných dárců a z peněz naší rodiny. Jezdím svým vozem, tankuji ze svého. To je realita.

Dotace nedostáváme ani od státu, ani od Jihočeského kraje, ten je zrušil a žádost o dotaci na kastrace nám zamítnul.

Města a obce nejčastěji za kočky nechtějí uhradit ani korunu. Až bude více času, vytvořím černou listinu obcí, které porušují zákony a postrádají slušnost a cit.

Naštěstí přibývají obce se slušnými a rozumnými starosty a lidmi ve vedení. Můj názor je, aby města budovala obecní útulky a obce měly smluvně zajištěná zařízení, kam v případě nálezu kočku umístí.

Pokud bude spolek Catico fungovat i do budoucna, tak výhradně ve spolupráci s obcemi, které za naše služby zaplatí. Nevím o nikom, kdo by pracoval denně + o víkendu zadarmo ? Vy ano ? A tím pádem tady budeme pouze pro nálezce, kteří nález kočky obci/městu nahlásí a přestanou se bát. Upřímně, ty výmluvy, proč nemůže nálezce nahlásit nález kočky starostovi, mě už přestaly bavit.

Uvítám dále někoho šikovného, kdo mi pomůže shánět peníze, vést Fb, Ig, TikTok, webové stránky.

S pozdravem a vírou v lepší svět Eva Hulcová