Miky

POSTŘELENÝ, SE ZLOMENOU NOHOU.

PŘÍBĚH O JEHO ODCHYTU. Tak Miky nám tedy dal.

Zrzavého plachého kocourka se podařilo chytit až po dvou týdnech jeho zranění. A bylo to dost náročné. Městys plný koček, hlavně tedy rezavých. A víceméně to nikoho nezajímá. Snad jen jednoho chlápka, říkejme mu Sumec. Ten už asi rok volá o pomoc na všechny možné strany, marně. Věci se ale začínají dávat do pohybu. Posílám městysu Infodotazy podle §106 Sb., jak to tedy s kočkami v obci je? A zraněný Miky roztáčí kolo ještě rychleji. Při jeho hledání nalézáme a postupně začínáme kastrovat i další číči. Na celý případ mě upozorňuje Šárka z Českých Budějovic. Tohle je holka, která opravdu pomůže, převeze, přiveze, je na ní spoleh a v pomoci koček už lítá roky. Kromě Šárky, která vedle mě na místo, jen z druhého směru, jezdila nejvíc, musím z celého srdce poděkovat Peťulce, Mirce G., Monče a Petře. Denně bylo třeba na místo jet a pátrat a hrozně moc scházeli lidé. Plachou kočku, která nemá zájem vyžrat sklopec, totiž dvě ruce nechytí. Samozřejmě, největší díky Sumci, který s kočkami, které sám nenamnožil, má starostí nejvíc. A speciální díky mému Jirkovi, který sice se mnou už nikam nejezdí a specializuje se pouze na domácí vymazlování na gauči, jeho pomoc byla nakonec z technických důvodů zásadní. Řekněme, že deset dní jsem sama nebo ve skupinkách denně jezdila na místo. Dokonce i 2x denně. Věděli jsme, že je tam polámaný kocour a ještě pomlácená kočka. U kočky se zlomeniny nepotvrdily, ale zahynula jí koťata, která přestala krmit, když seděla schoulená v bolestech. Dnes je kočka už po kastraci a je v rekonvalescenci. Chápu, že pro někoho jsou to jenom "kočky". My to tak ale nemáme, pro nás je to zvíře, které vnímá bolest a potřebuje pomoc. Slušný člověk dle mého by měl vždycky pomoct slabšímu, nemocnému, zraněnému, jedno jestli je to člověk nebo zvíře. Paní starostka se postavila k problematice toulavých koček čelem a společně jednáme o řešení. O víkendu, když nám kocour vlezl do auta, nám chvíli aktivně pomáhala. Co je velkým zklamáním - dobrovolní hasiči. V podobné době jsem četla, jak jinde dobrovolní hasiči lovili 12 hodin kočku ze studny a podařilo se. Prostě velmi často jsou to velmi ochotní a šikovní chlapi. No, my jsme tu zkušenosti neudělali. Poznámky - no, to jsem ještě nezažil, chytat kočku…apod. Ačkoli jsem jim vysvětlila, že cílem není kočku z motoru auta dostat, ale chytit ji a dovézt na veterinu, nijak zvlášť je to nezajímalo. S rukou v bok a cigárkem je jednodušší pozorovat kolegu, jak heveruje auto. Prostě slabota. No, je to všechno o lidech. A bohužel na vsích a v regionech, kde není osvěta, zájem, kde žijí předsudky, mají lidé ke zvířatům, ze kterých není užitek, spíše lhostelný vztah. Spousta lidí tam musela zraněná zvířata vidět a řešil to jeden jediný člověk. Brr, co dodat.
Nooo, abych nebyla tak negativní. Objevil se tam ještě jeden pán, prý profesí záchranář a ten byl super. Hledal s námi. Však říkám, je to o lidech, o každém z nás. Ohledně Mikiho jsme zkoušeli mnoho technik. Odchyt do sklopce byl naprosto neúčinný. Vždycky se chytila jiná kočka, hlavně tedy kocouři. Kočky v této době krmí koťata. No, už to vidím, kolik se tam zase narodilo koťat a jak za chvíli vylezou ven….zbytečně. Zkoušeli jsme rojnice, tam to ale bylo vždy o nedostatku lidí. Zkoušeli jsme házet síť. Hodiny jsme kocoura hledali, občas ho našli na různých místech a kocour mizel mezi krovy, dírami ve zdech. Byl jako duch. Nepolapitelný. Pátrala jsem po možnostech použít uspávací foukačku, atd. Ale to prostě na kočku vhodné není. Pořád jsme, hlavně se Šárkou, vymýšleli, jak na něj. Jeden den se zadařilo, že nám pan Sumec hlásil, že kocour je zalezlý v boudičce na krmném místě. Tak jsme se v Písku posbíraly 3 - s Peťou a Mirkou. A z druhé strany jela Šárka. Tak jsme sítí z autovleku zkusily udělat kolem stěny a boudičky kapsu a ucpávat místa, kde by nám utekl. Kocourek se v jeden okamžik rozhodl utéct. A kdo odchytáváte, víte, že jde o dobrou přípravu a sekundy. Deku jsme měla za sebou a v ten okamžik jsem měla jen holé ruce a kocour začal prolézat sítí. Snažila jsem se ho chytit za kůži za krkem, aby mě nekousnul. Nebylo ho moc za co chytit. Byl dehydratovaný, hubený. A ne, že by to byl přímo agresor, ale logicky (chápu ho), bojoval o život. Takže se otočil, stačil mě kousnout a přece jenom se ze sítě provléknul a utekl. Neudržela jsem ho. A my čtyři jsme se za ním jenom mohly smutně podívat. A já si šla druhý den pro antibiotika. 8 let jsem neměla antibiotika, manipuluji s kočkami bezkontaktně. Používám deky, fixační klec a do klecí dávám i nabírám plaché kočky zásadně přepravkou. Nikomu nedopoučuji chytat plašanky holou rukou . Minulou sobotu jsem byla se stánkem Catico a děvčaty (Pétou, Dášou, Alčou, Martinou) na Švejkově 50. Sbíraly jsme podpisy na petici. Od časného rána na nohách, k tomu samozřejmě péče o útulkové čiči. Sotva jsem odpoledne vybalila auto a chtěla se napít, volá Sumec, že kocour zalezl na krmném místě do betonové kapsle - podlaha toho, co je nad vámi jako balkon. A to už jsme věděli, že se musíme perfektně připravit a že to musí být vymyšlené. Přemluvila jsem tedy Jirku, aby jel s námi a doufala jsem, že něco vymyslí. Přece jenom, někdy se mužská síla, nářadí a šikovné ruce hodí. Jela i Peťa, co kdyby jsme zase chytali. První hodinu jsme zkoumali, jestli tam vůbec je. Já blbě vidím, byla tam tma, je náročný se narvat do skuliny 15 cm a dívat se tam za roh. Tak jsme se tam vystřídaly tři na koukání. Škoda, že to nemám vyfocený, jak ležíme zkroucené na betonu a pro jistotu ještě pod sítí. Nicméně kocourek tak byl !!! Další hodinu jsme tam utěsňovali škvíry, barikádovali a vytvářeli koridor a jedinou cestu, kudy může kocourek vylézt. Na konci této cesty byl starý sklopec, který do skuliny dobře pasovat. A zase se jelo do Písku s tím, že já se vrátím už sama svým autem a budu tam spát a hlídat. Jednou přece snad vyleze. Auto jsem měla naštěstí prázdné z akce a tak jsem si vzala peřinu, psa a svačinu a jela zase zpět. Pro představu, jedna jízda tam trvá z Písku 45 min. Tam, sem, tam, sem a toho času. Zcela vážně musím říct, že posledních 14 dní jsem měla "neplacené volno", věnovala jsem se výhradně kočkám. A to píši již bez humoru a určitě to bude jedním z dalších témat, o kterých chci psát a mluvit. A to je - únava, vyčerpání, neumět říct ne, šidit rodinu, roky nevařit, nemít na sebe čas, pracovat zdarma a jak ne/skloubit zaměstnání s dobrovolnictvím, apod. Takže sobotní noc v autě pod hvězdami. Dávala jsem si budíka po 40 minutách. Tím, že auto bylo po akci vyskládané a byly položené zadní sedačky, jsem byla vcelku pohodlně natažená pod peřinou. Ani nevím, proč se vždycky při odchytech kroutím na předních sedačkách. Nejspíš proto, že mám zadek auta vždycky plný odchytovou technikou a přepravkami. Ochomýtaly se tam jiné kočky, ježek, ale kocour nikde. Pochopitelně jsme si říkali, jestli už není pozdě, jestli není konec.. Přesto jsem se rozhodla, že bez kocouru domů nejedu . V 8 hodin ráno mě Sumec pozval na snídani a povídali jsme si o kočkách. Z okna jsme pořád kontrolovali sklopec. V 8,30 se Miky přece jenom vydal ven a vlezl do sklopce !!!! Viz foto. Naše radost nebrala konce. Spolu se Šárkou jsme jely na kliniku Vltava, protože jsme musely najít pohotovost. A to další už víte. Miky má v sobě diabolu a má zlomenou zadní nohu. V úterý má operaci.